Byl jednou jeden malý Id, který se jmenoval Kvetenicky. Byl to zvláštní Id, který měl magickou moc rozkvétat květiny. Jeho kouzelné květiny byly neuvěřitelně krásné a lidé z celého království chtěli mít jeden kousek této kouzelné zahrady. Ale Kvetenicky byl velmi opatrný a ochranářský, aby nikdo neublížil jeho květinám. Jednoho dne se dozvěděl o nejkrásnějších květinách na světě, ale musel se vydat na nebezpečnou a tajemnou cestu, aby je získal. Připojte se k dobrodružství Kvetenického a sledujte, jak se stane hrdinou v této kouzelné pohádce.
Once upon a time in a small village in the Czech Republic, there lived a little girl named Id. She was known for her love of flowers and spent most of her days in her family’s garden, tending to her plants and picking pretty blooms. Id was particularly fond of a wildflower called „kvetenicky malých,“ which grew in the local meadows. These tiny flowers resembled delicate stars and came in a range of beautiful colors.
One spring morning, Id woke up early and set out to gather some „kvetenicky malých“ for her mom’s birthday. She packed a basket and walked to the meadow where she knew the flowers grew. As she wandered through the tall grass, she heard a rustling sound and turned to see a mischievous fairy peeking out from behind a clump of flowers.
Id gasped in surprise, as she had never seen a fairy before. The fairy giggled and said, „Hello there, little one! What brings you to our meadow today?“
Id explained that she was gathering flowers for her mom’s birthday and showed the fairy her basket full of „kvetenicky malých.“ The fairy smiled and said, „Those are my favorite flowers too! In fact, I am their keeper. I help them grow and flourish in this meadow.“
Id was delighted to have met the fairy and asked if she could help in any way. The fairy replied, „Why yes, little one. I have a special task for you. You see, these flowers are so delicate that they need extra care and attention. I need someone to water them every morning and talk to them to ensure they grow strong and healthy.“
Id didn’t hesitate to accept the fairy’s request. She promised to visit the meadow every day, water the flowers, and chat with them. She thanked the fairy for her trust and went home, feeling proud of her newfound responsibility.
As promised, Id visited the meadow every morning before school, watered the flowers, and chatted with them. She told them about her day and asked about theirs. She even sang to them sometimes, and the flowers would sway in the breeze as if in appreciation.
Over time, the „kvetenicky malých“ grew taller and brighter, their colors vivid and their petals fuller. They attracted bees and butterflies, and their sweet scent filled the meadow. The villagers noticed the change and marveled at the beauty of the wildflowers.
One day, the fairy appeared again, and Id ran up to her, eager to show her how well the flowers had grown.
The fairy marveled at the sight and said, „Little one, you have done an excellent job tending to these flowers. You have helped them grow stronger and more beautiful. You have earned their gratitude, and in return, they will grant you a wish. What do you desire?“
Id thought for a moment before replying, „I wish for everyone in the village to appreciate and protect the beauty of our meadow and its precious flowers.“
The fairy smiled and granted her wish. From that day on, the villagers took pride in their meadow and ensured that the „kvetenicky malých“ and other wildflowers were protected and cherished.
Id continued to visit the meadow and care for the flowers, and the fairy would occasionally appear to converse with her. They became good friends, and their bond strengthened with each passing day.
Years went by, and Id grew up to be a wise and kind woman, known throughout the village for her love of flowers and her efforts to preserve the meadow’s beauty. The „kvetenicky malých“ remained her favorite flowers, and she would often tell her children and grandchildren the story of how she became their keeper and the friend of a fairy.
The end.
Ponaučení z pohádky pro děti
Dávno dávno v malé vesnici v České republice žila malá dívka jménem Id. Byla známá svou láskou k květinám a většinu svých dnů trávila v zahradě své rodiny, starajíc se o své rostliny a sbírajíc krásné květy. Id byla zvláště nakloněna divokým květům zvaným „květenicky malých“, které rostly v místních loukách. Tyto malé květiny připomínaly křehké hvězdy a měly škálu krásných barev.
Jednoho jarního rána se Id probudila brzy a vyrazila sbírat „květenicky malých“ k narozeninám své maminky. Nasbírala košík a vydala se na louku, kde věděla, že květiny rostou. Když procházela vysokou trávou, slyšela šustivý zvuk a obrátila se, aby uviděla rošťáckou vílu vykukující zpoza keříku květů.
Id zírala překvapením, protože nikdy předtím vílu neviděla. Víla se rozesmála a řekla: „Ahoj, malá! Co tě dnes přivádí do naší louky?“
Id vysvětlila, že sbírá květiny k narozeninám své maminky a ukázala víle svůj košík plný „květenicky malých“. Víla se usmála a řekla: „To jsou moje oblíbené květiny! Ve skutečnosti se o ně starám a pomáhám jim růst a prosperovat v této louce.“
Id byla nadšená, že potkala vílu, a zeptala se, zda může nějak pomoci. Víla odpověděla: „Ano, malá. Mám pro tebe speciální úkol. Tyto květiny jsou tak křehké, že potřebují extra péči a pozornost. Potřebuju někoho, kdo by je každé ráno zaléval a mluvil s nimi, aby rostly silné a zdravé.“
Id bez váhání přijala vílinu výzvu. Slibovala, že bude každý den chodit na louku, závlahu květin a povídání si s nimi. Poděkovala víle za její důvěru a odešla domů s hrdostí na své nové zodpovědnosti.
Jak slíbila, Id každé ráno před školou navštívila louku, zavlažila květiny a povídala si s nimi. Vyprávěla jim o svém dni a ptala se jich na jejich. Někdy jim dokonce zpívala a květiny se větru houply jako projev vděčnosti.
Časem „květenicky malých“ vyrostly, staly se větší a krásnější, jejich barvy byly výraznější a okvětní lístky plnější. Přilákaly včely a motýly a jejich sladká vůně naplnila louku. Obyvatelé si všimli změny a obdivovali krásu divokých květin.
Jednoho dne se víla objevila znovu a Id jí běžela ukázat, jak dobře květiny vyrostly.
Víla se podivila pohledu a řekla: „Malá, skvělou práci jsi odvedla při péči o tyto květiny. Pomohla jsi jim stát se silnějšími a krásnějšími. Získala jsi jejich vděk a výměnou ti splním přání. Co si toužíš?“
Id si o chvíli přemýšlela, než odpověděla: „Přeji si, aby každý v obci oceňoval a chránil krásu naší louky a její vzácné květiny.“
Víla se usmála a splnila jí přání. Od té doby si obyvatelé obce vážili své louky a zajistili, že „kvetenicky malých“ a další divoké květiny jsou chráněny a váženy.
Id i nadále navštěvovala louku a starala se o květiny, a víla se sem tam objevila, aby si s ní povídala. Stali se dobrými přáteli a jejich pouto se posilovalo každým dnem.
Roky plynuly a Id vyrostla do moudré a milé ženy, známé po celé obci pro svou lásku k květinám a úsilí zachovat krásu louky. „Kvetenicky malých“ zůstaly jejími oblíbenými květinami a často vyprávěla svým dětem a vnoučatům příběh o tom, jak se stala jejich ochránkyní a přítelkyní víly.
Konec.
Napsat komentář